Koncem září došlo k výbuchu a rozsáhlému poškození částí plynovodu Nord Stream. Příčina úniku plynu, ke kterému došlo poblíž Dánska a Švédska, zatím známa není. Mnozí v Evropě podezřívají ze sabotáže ruskou stranu, obzvláště když k incidentu došlo uprostřed energetické patové situace mezi Bruselem a Moskvou – Rusko toto nařčení ale razantně odmítnulo.
Při dosud nevysvětlených únicích plynu podél dvou podvodních plynovodů spojujících Rusko s Německem se každopádně uvolnily do atmosféry obrovské objemy metanu, silného skleníkového plynu. To vyvolalo obavy z dopadů na klima.
Videozáznam z místa výbuchu ukázal, že největší únik plynu proběhl z trhliny o průměru zhruba 1 kilometr – rozhodně tedy nejde o žádný malý a nezanedbatelný únik plynu! O tom vypovídá i skutečnost, že během něj se do atmosféry uvolnilo zhruba 300 tun metanu. Pokud by se potvrdilo, že šlo o úmysl, tak by se dle definice jednalo o ekologický zločin.
Proč je uvolnění metanu do ovzduší tak nebezpečné?
Metan je přitom dokonce ještě podstatně škodlivější pro klima než uhlík – za 100 let jedna tuna metanu způsobí stejné oteplení atmosféry jako 25 tun uhlíku. Metan avšak nevydrží v atmosféře tak dlouho. Relativně rychle se dokáže rozložit, což znamená, že ani takovýto rozsáhlý únik metanu není z dlouhodobého hlediska hrozbou, která by nějak výrazněji zatížila planetu. O krátkodobou ekologickou hrozbu se bezpochyby jedná.
Různí se i pohledy na uniklé množství plynu. Zatímco jedni jej označují pouze za malou kapku v moři ve srovnání s obrovským množstvím metanu vyprodukovaného každý den po celém světě. Naopak dánská strana upozorňuje na to, že emise z úniku plynu z Nord Streamu odpovídají zhruba jedné třetině ročních emisí skleníkových plynů v této ekologicky smýšlející zemi, což je dosti alarmujícím číslem.
Jak moc velkým rizikem jsou podobné nehody?
Jedno je však více než patrné – tento incident znovu potvrzuje, že riziko sabotáže nebo nehody dělá z fosilní infrastruktury časovanou bombu, která se může dříve či později zapříčinit o rozsáhlou ekologickou katastrofu. Proto je potřeba pokračovat v přechodu na infrastrukturu s obnovitelnými zdroji, neboť ta je z tohoto úhlu pohledu daleko méně nebezpečná.
