eFotovoltaika.cz

Fotovoltaika nezávisle, přehledně a srozumitelně.

Energetika

Pryč od ruského plynu: Kterou cestou se Evropa vydá?

Pryč od ruského plynu: Kterou cestou se Evropa vydá?
Foto: Shutterstock

Evropská unie má už s protiruskými sankcemi slušné zkušenosti, ale poslední činy Ruska v podobě invaze na území Ukrajiny si vysloužily ze strany EU nebývale důraznou reakci. Většina sankčních kroků přitom není pro evropské státy z ekonomického hlediska nijak bolestivá. Tedy až na jeden, ten dost možná největší, kterým je ukončení dodávek ruského zemního plynu a ropy.

Zatímco americký prezident Joe Biden záhy po útoku Ruska na Ukrajinu vyhlásil úplný zákaz importu ruského zemního plynu do Spojených států, evropské státy zůstaly zdrženlivější. Velká Británie jako jediná deklarovala, že do konce roku 2022 vyřadí Ruskou federaci z řad svých dodavatelů, zatímco Evropská unie si klade jen skromnější cíle: v roce 2023 dosáhnout snížení závislosti na ruských fosilních palivech alespoň o 2/3. “Bude to těžké, zatraceně těžké, ale ne nemožné,” nechal se v rozhovoru pro Euronews slyšet Frans Timmermans, víceprezident EU pro Green Deal.

Dokud teče ruský plyn do Evropy, tečou evropské peníze do Ruska

Evropská unie měla dost dobrý motiv pro snižování závislosti na ruských energetických surovinách ještě před vypuknutím válečného konfliktu na Ukrajině. Vladimir Putin totiž jasně ukázal, že nebude váhat využít tržní sílu Ruska v oblasti fosilních paliv na poli mezinárodních vztahů. Dnes už se to děje i formou nepokrytých výhružek, které vygradovaly až do úplného zastavení dodávek plynu pro Polsko a Bulharsko (aktuální stav na konci dubna 2022).

Negativně se na celé současné situaci podepsala snaha evropských zemí rychle snížit emise uhlíkových plynů, v rámci které například Německo zrušilo drtivou většinu uhelných elektráren a nahradilo je na přechodnou dobu elektrárnami plynovými, než bude dokončen přechod k obnovitelným zdrojům energie. I přesto se německá vláda rozhodla ukončit spolupráci na novém plynovodu NordStream 2, a podniká další kroky, aby se země vymanila z energetické závislosti na východní velmoci.

Jakmile se válka na Ukrajině rozhořela naplno, začaly si jednotlivé evropské státy uvědomovat, že svými penězi za ruský plyn financují tomuto nelidskému agresorovi invazi na území jiného demokratického státu a útoky proti civilnímu obyvatelstvu. K tomuto uvědomění přitom došlo nejen na vládní úrovni, ale také mezi občany, takže tlaky na ukončení dodávek ruských surovin v Evropě velmi rychle sílí.

Evropská unie má k dispozici alternativy, budou však něco stát

Brusel oslovil všechny potenciální dodavatele zemního plynu, aby došlo k co největší diverzifikaci. Na seznamu států, které se podílí nebo mohou podílet na importu energetických surovin do zemí EU, je mimo jiné Norsko, Katar, Spojené státy americké, Ázerbájdžán, Alžírsko, Egypt, Turecko, Japonsko a Jižní Korea.

Kromě hledání nových dodavatelů zemního plynu je zcela zásadní i urychlení přechodu k obnovitelným zdrojům energie, zejména k fotovoltaice a větrným elektrárnám. Ve hře ale zůstává také obnovení chodu uhelných elektráren a zvyšování výkonu termonukleárních reaktorů.

Ať už bude nakonec řešení současné situace jakékoliv, jedno zůstává jisté – Evropská unie teď už vnímá svoji energetickou závislost na Rusku nejen jako ekonomickou nevýhodu, ale přímo jako bezpečností riziko.

LNG brzy narazí na své limity

Zkapalněný zemní plyn (LNG – liquefied natural gas) je samozřejmě první volbou pro nahrazení dodávek z ruských plynovodů. V žebříčku největších producentů plynu pro evropský trh se hned za Ruskou federací umístilo Norsko, na jehož území ale probíhá těžba už teď na plné obrátky a prakticky neexistuje možnost, jak dodávané množství suroviny ještě zvýšit.

Nezbývá tak, než k evropským břehům lákat lodě s LNG ze Spojených států amerických. Přesto však v řadě zemí chybí dostatečná infrastruktura, která by umožnila zkapalněným zemním plynem nahradit ruské dodávky. 

Navíc platí, že i když je LNG považováno za nejčistší ze všech fosilních paliv, stále při jeho spalování vzniká významné množství skleníkových plynů.

Návrat uhlí může znamenat klimatickou katastrofu

Jak uvedl německý ministr pro hospodářství a ochranu klimatu Robert Habeck, citovaný serverem Euronews: “Může se stát, že krátkodobě bude nutné uvést staré uhelné elektrárny do pohotovosti, jako preventivní opatření pro případ nejhoršího scénáře.” Nevylučuje přitom ani možnost, že by tepelné černouhelné elektrárny musely pracovat na plný výkon, kdyby Rusko zcela zastavilo dodávky zemního plynu do Německa.

Zprovoznění již vyřazených uhelných elektráren zvažují i další evropské země. Nutno podotknout, že by takové opatření sice na nějakou chvíli vyřešilo energetickou krizi, ale zároveň by prudce stouply emise skleníkových plynů. Naděje, že se podaří odvrátit globální klimatickou změnu, by bohužel rychle vzala za své.

Šance popohnat nástup obnovitelných zdrojů

Někteří evropští lídři se snaží na celou situaci nahlížet pozitivně. Omezení dodávek ruského zemního plynu podle nich vytváří ideální prostředí pro urychlení přechodu Evropy k obnovitelným zdrojům energie. Tato transformace byla ve většině evropských zemí v plánu v průběhu příštích desetiletí. 

Následující měsíce pravděpodobně ukážou, nakolik se vládám jednotlivých států v Evropské unii podaří legislativně podpořit výstavbu nových slunečních a větrných elektráren, a jak moc se změní energetický mix té které země směrem k obnovitelným zdrojům.

Jaderné elektrárny jsou na konci své životnosti

Nukleární elektrárny jsou zodpovědné za velkou část dodávek elektřiny všude v Evropě. Zatímco v některých zemích mají být vyřazeny z provozu z bezpečnostních a politických důvodů (příkladem budiž Německo), jinde brání jejich dalšímu využívání omezená životnost. Zařízení pro získávání energie z jaderné reakce mívají životnost jen kolem 40 let. Aby byl jejich provoz i po této době bezpečný, je potřeba provádět údržbu a modernizaci, což znamená nemalé finanční náklady. Přidají-li se pochyby o bezpečnosti provozování nukleárních reaktorů na území vlastního státu, je jasné, proč vlády s finanční podporou jaderných elektráren váhají.

Australský vodík může opanovat světové trhy

Čistým a moderním palivem je vodík, který se pomalu prosazuje jako zdroj elektrické energie například v elektromobilech s vodíkovou pohonnou jednotkou. Může ale sloužit i pro výrobu elektřiny v mnohem větším měřítku, pokud ho bude dostatečné množství a nebude-li chybět potřebná infrastruktura. 

Na dominantní pozici v rámci trhu s vodíkovou energií si už delší dobu brousí zuby právě Ruská federace – do roku 2030 na něm chce získat 20% podíl. Invazí na Ukrajině však energetická velmoc silně otřásla vlastní pozicí, protože většina světa teď odmítá s Ruskem obchodovat.

Naštěstí jsou i jiné země, které mohou vyvážet zkapalněný vodík a chtějí se v této oblasti prosadit. Nejvýznamnější by v tomto ohledu mohla být v příštích letech Austrálie, a klíčovou roli v zásobování Evropy vodíkem od protinožců zřejmě sehraje nizozemský přístav Rotterdam.

S jistotou lze nyní říct jen to, že situace na energetickém trhu a v mezinárodních vztazích je nejistá a křehká. Ať už Evropská unie zvolí jakékoliv řešení, aby se zbavila závislosti na ruském plynu a ropě, bude třeba pečlivě zvažovat všechny dopady. A hledat kompromis mezi environmentální a ekonomickou stránkou u každé alternativy.

Zdroje

Líbil se Vám tento článek? Sdílejte jej!

Autor článku

Absolventka Mendelovy univerzity v Brně, která se zabývá udržitelnými vztahy mezi lidmi a jejich životním prostředím. “Věřím, že moderní technologie jsou perspektivnější, jakmile respektují základní přírodní zákony a snaží se fungovat v souladu s prostředím, místo aby vyžadovaly násilné zásahy do krajiny a působily ekologické škody.”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam − 3 = 6