Evropská unie zcela bez debat nebyla připravena na scénář vypuknutí války na Ukrajině. Posilování armády a zvyšování strategických zásob zemního plynu, to by byly potřebné kroky, které se měly provést po anexi Krymu ze strany Ruska v roce 2014, ale provedeny nebyly. Evropa za toto podcenění situace dnes draze platí a její lídři musí řešit, jak vést budoucí energetickou politiku. EU se musí poučit ze své neúspěšné politiky a závislosti na plynu!
Poslanec Evropského parlamentu a místostarosta ODS před pár dny připomněl prostřednictvím svého twitteru projev Donalda Trumpa z roku 2018 (tehdy ještě jako prezidenta USA), ve kterém silně zkritizoval EU a zejména Německo z nebezpečné energetické závislosti na Rusku. Němečtí delegáti se ovšem Trumpovým slovům vysmáli:
Those were the days… OSN 2018 pic.twitter.com/y7CODFtGSe
— Alexandr Vondra (@AlexandrVondra) July 9, 2022
Rusko je pro Evropu ekonomickým partnerem, kterého nechtěla ztratit
Když Spojené státy americké vyvíjely tlak na zpřísňování protiruských sankcí, Evropská unie byla proti. Není divu, neboť finanční objem obchodu mezi Ruskem a státy EU dosahoval desetinásobku ve srovnání s obchodem Ruska s USA.
Velká část financí se přitom na východ přelévá kvůli evropské energetice, postavené na fosilních palivech. Ruská federace je přitom dominantním dodavatelem energetických surovin – zejména zemního plynu, ale také ropy a uhlí. A přestože státy EU mají v plánu snižování závislosti na fosilních palivech, v současnosti je situace taková, že evropské peníze financují válku Vladimíra Putina na Ukrajině.
Evropská unie nemá Ukrajině co nabídnout, postrádá totiž společnou armádu
Předsedkyně evropské komise Ursula von der Leyenová na konci února navrhla, že by EU měla být otevřená vstupu Ukrajiny. Tato myšlenka se okamžitě setkala u některých členských států s vlnou odporu, zástupci jiných naopak vyjádřili souhlasné stanovisko. Přes mnoho debat ale Ukrajina nakonec status kandidáta na vstup do EU spolu s Moldávií získala. Cesta k samotnému přijetí do EU ale bude ještě dlouhá.
Když se ke Kyjevu přibližují jednotky invazního vojska, potřebuje ukrajinská strana hlavně zbraně a bojeschopné muže, a ne členství v nerozhodné mezinárodní organizaci. I kdyby se hned zítra stala Ukrajina plnohodnotným členem EU, neexistuje jednotné evropské vojsko, které by vyrazilo na její obranu.
Evropská unie se již roky snaží o sestavení armády, ale zůstává jen společenstvím jednotlivých států, z nichž každý má své vlastní vojenské strategie, agendu i priority.
Evropská unie dlouhodobě nedodržuje vlastní strategii energetické bezpečnosti
Po ruské anexi Krymu v roce 2014 spatřil světlo světa dokument, obsahující novou Strategii energetické bezpečnosti EU. Jako prvořadý úkol si členské státy stanovily oprostit se od závislosti na dodávkách zemního plynu a ropy z Ruska. Pak by totiž Vladimír Putin ztratil silnou politickou páku, kterou může na Evropu působit.
Dnes, o osm let později, je energetická závislost Evropské unie na Ruské federaci ještě větší, než byla tehdy.
Evropské státy hledají alternativní energetické zdroje
Německá politická scéna ožívá debatami o tom, zda odložit plánované odstavení jaderných elektráren, aby byly zajištěny dodávky elektrického proudu i v případě nedostatku zemního plynu. Dokonce se mluví i o možnosti pokračování provozu tepelných elektráren, které spalují uhlí a významně se tak podílí na znečištění ovzduší skleníkovými plyny.
Zároveň probíhají ze strany všech evropských států intenzivní jednání s potenciálními náhradními dodavateli zemního plynu i ropy. S trochou nadsázky by se dalo říct, že ze stávající nejisté situace se radují hlavně Spojené státy, které se mohou stát největším dodavatelem zkapalněného zemního plynu pro evropský trh.
Významným krokem na cestě k energetické nezávislosti Evropy má být i navýšení instalované kapacity solárních a větrných elektráren. Podíl obnovitelných zdrojů na energetickém mixu by měl významně stoupat, a zároveň existuje šance, že je během příštích let postupně doplní nové čisté způsoby výroby elektrického proudu. Naděje se upínají například k vodíkovým technologiím.
V každém případě Rusko svými činy urychlilo nástup změn, které Evropská unie v rámci zajištění energetické bezpečnosti a soběstačnosti plánovala.
