Kdyby došlo k ruské invazi na území Ukrajiny, ocitla by se Evropa rázem v konfliktu se svým největším současným energetickým dodavatelem. Proto se evropské státy již několik let snaží postupně se vymanit ze závislosti na dodávkách zemního plynu a ropy z Ruska. Současné dění na evropském trhu s energiemi ale ukazuje, že se to prozatím příliš nedaří.
Dlouhodobá vojenská přítomnost Ruska v okolí ukrajinských hranic a trvalá eskalace napětí vedou k tomu, že se zbytek světa už neptá, zda k invazi dojde. Otázkou zůstává, kdy se tak stane a jaký bude rozsah bojů. Evropské státy pak budou z politického hlediska nuceny přistoupit k tvrdým sankcím vůči Rusku a s obavami čekat, až Kreml zastaví dodávky plynu a ropy.
Ukrajinský plynovod Sojuz už není nepostradatelný
Zatímco ještě v 90. letech minulého století se většina zemního plynu z Ruska na západ přepravovala plynovodem Sojuz přes ukrajinské území, dnes už jeho funkci z velké části převzaly nově vybudované potrubní linky (Yamal-Europe, Blue Stream, TurkStream a Nord Stream). Tranzit plynu přes Ukrajinu tak v letech 1998-2021 klesl o 70 % a závisí na něm už jen Slovensko, Rakousko a Itálie.
V případě úplného přerušení dodávek prostřednictvím linek Sojuz, Progress a Bratrství a navazujícího plynovodu Transgas se Česká republika bude spoléhat na dodávky přes Německo, zatímco Itálie může využít dopravu plynu po moři. O něco hůř by na tom byli naši východní sousedé, ale k velkým dopadům na celé evropské území by zřejmě nedošlo.
Rusko drží zbraň v podobě omezení dodávek
Kreml by mohl snadno omezit nebo zcela zastavit tok zemního plynu a ropy do Evropy. “Historie nám již ukázala, že zásoby energetických zdrojů jsou při prosazování politických cílů zbraní sice zákeřnou, ale velmi dobře použitelnou,” říká Nikos Tsafos z amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia. Jedním dechem dodává, že Rusko se projevilo “mimořádně neužitečně” i při řešení současné energetické krize na evropském území.
John Lough z britského Chatham House (think tank se zaměřením na mezinárodní politiku) uvádí, že závislost mezi Evropskou unií a Ruskem není tak vzájemná, jak se evropští představitelé tváří. Ruská strana balancuje mezi ekonomickými ztrátami, které by představovalo přerušení dodávek plynu a ropy do EU, a bezpečnostním rizikem při vstupu Ukrajiny do NATO.
Otázkou zůstává, zda by Evropská unie skutečně prosadila sankce v podobě úplného zastavení odběru energetických surovin v případě ruské invaze na Ukrajinu. Ekonomické dopady pro východního agresora by byly nepříjemné, neboť by tím ztratil zhruba 50 % finančních příjmů v cizích měnách. Jenže následky pro evropský energetický trh by byly mnohem bolestivější.
Evropská závislost na zemním plynu je důsledkem boje proti klimatické změně
Známé rčení: “Pro dobrotu na žebrotu,” by se klidně dalo použít k popisu současného vývoje celoevropského energetického mixu. V rámci boje proti změně klimatu se evropské státy zavázaly k rychlému snižování emisí skleníkových plynů a zahájily přechod od uhelných elektráren k ekologičtějším alternativám. Ne všechny země Evropy se však mohou opírat o solární a větrnou energetiku.
Ukázkovým příkladem se stalo Německo, které nemá z geografického hlediska takovou polohu, aby se mohlo plně spoléhat na vítr a slunce jako zdroje energie. Zároveň není tamní vláda nakloněná jaderné energetice, a zatímco vodíkové technologie teprve čekají na svůj boom, zůstává spalování zemního plynu tím nejčistším řešením, po kterém může Německo momentálně sáhnout.
Pár měsíců možná, ale dlouhodobě EU bez ruského plynu nevydrží
Po dvou energetických krizích v letech 2006 a 2009 se evropské země poučily a investovaly miliardy do budování infrastruktury pro přísun zkapalněného zemního plynu (LNG) po moři lodní dopravou a následný vnitrostátní transport na potřebná místa.
Bruselský think tank Bruegel se specializací na ekonomiku odhaduje, že ve spojení s volnou kapacitou plynovodů z Norska, Severní Afriky a Ázerbájdžánu by dovoz LNG po moři téměř dokázal vyrovnat současné dodávky ruského plynu. Takové řešení by ale bylo sotva dostatečné, nesmírně nákladné a dlouhodobě nepoužitelné.
Čísla hovoří jasně – odklon od ruských energetických zdrojů probíhá jen velmi pomalu
Evropa je silně závislá na fosilních palivech dovážených z Ruska. V roce 2019 byl ruský podíl na importu uhlí 46,7 %, u dodávek zemního plynu 41,1 % a na dovozu ropy 26,9 %. Pro srovnání: druhý největší dodavatel v každé z kategorií dosahoval podílu na importu pouhých 17,7 %, 16,2 % a 9,0 %.
V několika posledních letech navýšila EU množství zkapalněného zemního plynu, nakupovaného od USA, Kataru a dalších partnerů. Jedná se také o navýšení dodávek z Norska a Alžírska. Většina ostatních zemí již své vývozní kapacity vyčerpala.
Celkový dovoz zemního plynu na evropské území v roce 2020 klesl zhruba o 9 %, takže se míra závislosti na Rusku snížila jen nepatrně. Stále zůstává pro Evropskou unii hlavním a nepostradatelným dodavatelem.
